Narodila jsem se v Gaze v roce 1997. Navzdory tomu, co si lidé myslí, je, nebo bývalo to krásné místo, kde se propojila příroda a moře. Prožila jsem tu nádherné dětství uprostřed skvělé rodiny, která mě vždy podporovala. O každých letních prázdninách se všichni navštěvujeme, chodíme k moři a trávíme spolu krásné chvíle. Moje rodina pochází z mnoha generací původních obyvatel Gazy, nejsme potomci uprchlíků z let 1948-49.

V době druhé intifády jsem byla teprve malé dítě, takže jako svou první válku si pamatuji tu z let 2008-9. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem prožila strach a šok z bolestných scén a z výbuchů, které jsem slyšela. Stejně jako ostatní i moje rodina v těch dnech velmi trpěla, nebyla voda, elektřina, jídlo. Táta a sousedé neustále chodili k moři pro vodu.

Další válku v roce 2012 jsem prožila v relativním bezpečí. Bombardování se odehrávalo daleko od našeho bydliště. Zato ta další o dva roky později byla velmi náročná. Boje se odehrávaly v naší blízkosti a zvuky výbuchů byly strašně hlasité. Strach jsme měli každý den dlouhých padesát dní. Měli jsme naštěstí zásoby a zdroje jídla, vody a elektřiny, o které se postaral táta. Také jsem tenkrát přišla o oslavu maturity, protože byla válka.

V dalších letech jsem vystudovala politologii. Jenže v Gaze není dost příležitostí, a tak jsem musela pracovat v mnoha naprosto odlišných oborech.  Nejvíc jako koordinátorka projektů a managerka. Před válkou mě zaměstnali v obchodu s elektronikou, kde se starám o prodej a distribuci zakázek. Teď za války to je ale skoro nemožné.

Mladí lidé v Gaze nemají žádné příležitosti. Teď za války to je ještě mnohem horší. Není tu budoucnost. Chtěla bych si jednou založit vlastní společnost. Jenže v místě mého zrození to prostě nejde. Pro mladé dnes v Gaze není žádný zítřek. Chybí jim příležitosti, chybí jim podpora.

S mým snoubencem Mahmúdem jsme učinili složité rozhodnutí opustit Gazu. Musíme pryč, i když nám to trhá srdce. Vždycky budeme mít Gazu hluboko v sobě, nikdy nepřestaneme toužit po samostatné Palestině. Vždycky zůstaneme Palestinci. I v Kanadě, kam se chceme přestěhovat za mou sestrou. Tam chceme založit rodinu a začít nový život. S sebou si chceme vzít rozhodně i našeho kocoura Hrdinu. Je to odvážný kocour, ale i jeho děsí neustálé zvuky bomb.

Mahmúd je ambiciózní mladý muž, který miluje život, vystudoval Public Relations a reklamu. Plánoval, že v roce 2024, až se vezmem, postavíme si malý domek u rodičů. Chtěl si založit vlastní firmu. Bohužel nic z tohokvůli válce nedokončíme. Kvůli šíleným cenám, které konflikt vyšrouboval, přicházíme rychle o zbytky rodinných úspor.

Známe se od roku 2018 díky společným kamarádům. Zjistili jsme, že naše myšlenky se shodují... prožili jsme dlouhý milostný příběh uprostřed stále komplikovanějších podmínek.

Pak mě v roce 2022 požádal o ruku a zasnoubili jsme se. Měli jsme se vzít v prosinci 2024, ale jsem si jistá, že se to nestane, dokud jsme v Gaze.

‍

Odejít z Gazy je možné. Je ale potřeba mít peníze na pohraniční poplatky. Proto vás všechny žádám o podporu. Na formality potřebujeme dvacet tisíc kanadských dolarů, to je tři sta padesát tisíc českých korun. Díky mým přátelům Jakubovi, kterého znám od dětství, a Markovi vím, že Češi mají dobrá srdce. A že jim záleží na lidech, kteří trpí.